Ve své tvorbě se zabývám převážně figurativními kompozicemi podané expresivní formou, postupnou stylizací figur, portrétů a krajin se občas dostávám na pomezí abstrakce. 

Formálně je v mých věcech cítit vliv symbolismu a jeho spojení s expresí a zájmem o vizualizaci psychických stavů. Ovlivnil mě také informel a abstraktní expresionismus s jeho zájmem o hmotu barvy a spojení nejrůznějších povrchů a materiálů a technik – hranice mezi malbou, kresbou, objektem a grafikou v podstatě nevnímám, jsou pro mě jen technické způsoby řešení hmoty v prostoru (virtuálním nebo reálném).

Obsahová stránka mých prací je inspirována poznatky hlubinné psychologie, vztahu vědomí a nevědomí, Freudovou koncepcí protikladného působení pudu života a pudu smrti, Jungovou naukou o archetypech. Samotné kompozice vznikají značně intuitivně v režimu střídání psychického automatismu a vědomé analýzy a korekce (estetické úpravy a rozpoznání příběhu jednotlivého díla, nesoucí atributy osobního a kolektivního nevědomí). Je důležitější zpodobňovat vnitřní žár, než vnější formu. (Vnitřní žár spaluje vnější formu - obsah je tekutý - ohýbá se a mění)

inspirace:

S. Feud - pud života a smrti, pud života - sexualita, pud smrti - náboženské představy - vědomí konečnosti. Bohatost lidských emocí je tvořena těmito dvěma pudy (nutkáními) a jejich kombinacemi, stejně jako miliony barev na monitoru vznikají kombinací 3 barev RGB.

Jung - kolektivní nevědomí, archetypy - nestandartní  (v součastnosti neměřitelný) přenos informací - Tesla (bezdrátový přenos el. energie) - homeopatie (reakce v těle bez chem. spouštěče - změny mikrovibrací molekul vody otiskem chem látky),kolektivní nevědomí - do kterého má občas řístup osobní nevědomí - které může občas zachytit naše vědomí ovšem v zašifrovaném souboru, jehož formu ,,ohmatáváme“ intuicí a tušením. (jazyk kódování - po smrti se ztratí vědomí, ale data zůstanou zachovány, možná i nevědomá spektra duše) archetyp - předobraz - kódované data, forma, matrice - až vědomí (čtečka) dává rozpoznatelný obsah - formu, archetypální obrazy - prastaré matrice, kompozice, výjevy, kterým dáváme nové osobní detaily.. (starý obsah - legendy, mýty, představy - vědomé zhmotnění archetypu  - nová forma -mé obrazy),archetyp dvojice: Já a Stín, Persona - Anima, Animus

Amygdala - třídění a rozbití racionální informace v mozku na základě emocionálního náboje., kvantová fyzika - největčí množství energie v nejmenších částečkách - nekonečnost neměřitelného mikrokosmu. 

Teorie strun, kvantový fyzika. neexistence hmoty jak ji vnímáme. Relativnost času - nejsou děje jak je známe, není minulost, současnost, budoucnost - vše je teď a vše je tekuté - mění se.

Zjevení sv.Jana - apokalyptická žena, Silence Hill, Fall Out art -articicial - umělý - tvořící paraelní svět. - zdeformovaný otisk reality, metafora reality, nebo je realita metaforou - umělý model duše?

Souboj dobra a zla. žena světlem oděná je protipól nevěstky Babylonské - Lilith. (Kristus x Satan) Chapadla - jako pud, nevědomí. Laokoon - chapadla ho rdousí, nevěstka babylonská - Lilith - symbióza s chapadly. černá Mandorla a trojitost postavy naznačuje, že Apokalyptická žena, Lilith a Nevěstka babylonská, mohou být části jedné osobnosti. (Ladislav Klíma - Velký román - bílá svině - rouhání nebo reminisence s posunutím významu - prozkoumání a zvnitřnění stínu - čím silnější světlo, tím temnější stín)

umění - katarze- zhmotněním, prožitím začíná léčba.

archetypální matrice - odlévací forma, grafická matrice, digitální matrice - flash disk

relikviáře  - hlubina bezpečnisti - Id,Ego,Superego

Teorie GAIA, planeta je jeden superorganismus - my jsme součástí jejího těla. nerosty - mateřství země Bůh je voda. Koloběh vody v přírodě - metabolismus.

paradoxy: pohřbít x uchovat, brnění - ochrana x omezení

relativnost prázdné formy - může být naplněna čímkoliv - co je reálnější forma nebo odlitek?

Bůh je součástí všeho - není uvnitř a vně. Dvojice bůh a ďábel jsou psychologické aspekty v lidské hlavě. není hřích a světlo - vše je součástí všeho - nejde nic vyčlenit mimo boha, protože bůh je vše - uvnitř i vně. Vše se děje najednou - minulost přítomnost budoucnost. Struny rozechvívají něco a vzniklé vibrace vytváří svět. To něco je myslím bůh - na počátku bylo slovo - myšlenka, zvuk - Velký třesk.

K.G. Jung  ve své psychologické a psychiatrické praxi pracoval s čtyřmi archetypálními postavami, které fungují ve dvojicích: 1. Dvojice Já a Stín, 2. Persona a Anima/Animus. Tyto postavy reprezentují složky naší osobnosti, té vědomé i nevědomé. Napětí a nezdravý konflikt mezi nimi se může projevit jako duševní  choroba  nebo puzení k umělecké tvorbě.  Tyto postavy (duševní tlaky) působí hlavně v nevědomí, v části naší mysli, kterou nemůžeme ovládat, projevují se ve snech, psychických stavech a afektech, které neodpovídají objektivní realitě a situaci. Podle Junga léčba začíná vytažením těchto postav do vědomí, abstraktnímu puzení musí být přiřazen tvar a jméno, aby s ním bylo možno vědomě pracovat – archetyp musí být naplněn, strach musí být pojmenován. Jde vlastně o katarzi, která je analyzována pochopena a zvnitřněna pomocí archetypálních předloh.

Id je podle Freudova modelu osobnosti nevědomá základní složka naší osobnosti. Jsou to pudy, instinkty, podvědomé ponoukání. Je to ,,ONO“ to něco, co nemůžeme ovlivnit, jakýsi prazáklad, mozek plaza, který je často v přímém rozporu s egem, tím čím si myslíme, že jsme a se superegem – tím, čím bychom chtěli být.
    Zaujala mne myšlenka, že stejně jako všechny odstíny a druhy barev, které jsme schopni vnímat, se dají vytvořit kombinací tří základních barev, tak i všechny odstíny lidských charakterů a způsobů chování, se dají vytvořit různými poměry dvou základních pudů – pudu života a pudu smrti. Pud života má své kořeny v sexualitě – potřebě reprodukce druhu. Pud smrti se kromě patologického chování projevuje hlavně v potřebě náboženství, víry – ať je to víra v cokoliv, co řeší naše vědomí smrtelnosti, nebo nás oblouzní a zaměstná a donutí zapomenout. Víra tedy může být bůh, stejně jako alkohol, kariéra, mateřství nebo cokoliv jiného.
    Typickým znakem lidského myšlení je rozpolcenost a protimluvy. Boj mezi nevědomím puzením a snahou tento materiál nějak vědomě zpracovat. Touha žít a přitom život nenávidět, touha po smrti – panický strach ze smrti, slast – bolest, láska - nenávist, touha chránit a zároveň ubližovat. Znovu hledáme lůno matky – Madonu a děsíme se prázdnoty, kterou v té štěrbině můžeme najít. Návrat do lůna je obrácený porod, návrat do tepla a útulna, kam se propadáme a postupně ztrácíme vědomí, měníme se zpátky na shluky buněk a nakonec – NIC.

Archetypy v umění

Pojmem archetyp pochází z řeckého arche – typos, znamená pravzor, vzorec věcí, typickou postavu, představu, příběh, vzorec psychického vnímání.

K.G. Jung  ve své psychologické a psychiatrické praxi pracoval s čtyřmi archetypálními postavami, které fungují ve dvojicích: 1. Dvojice Já a Stín, 2. Persona a Anima/Animus. Tyto postavy reprezentují složky naší osobnosti, té vědomé i nevědomé. Napětí a nezdravý konflikt mezi nimi se může projevit jako duševní  choroba  nebo puzení k umělecké tvorbě.  Tyto postavy (duševní tlaky) působí hlavně v nevědomí, v části naší mysli, kterou nemůžeme ovládat, projevují se ve snech, psychických stavech a afektech, které neodpovídají objektivní realitě a situaci. Podle Junga léčba začíná vytažením těchto postav do vědomí, abstraktnímu puzení musí být přiřazen tvar a jméno, aby s ním bylo možno vědomě pracovat – archetyp musí být naplněn, strach musí být pojmenován. Jde vlastně o katarzi, která je analyzována pochopena a zvnitřněna pomocí archetypálních předloh.  Podle této teorie se s běsy nedá bojovat jejich popřením, nebo násilným zahubením zla. To co chápeme jako zlo, musí být pochopeno a začleněno do naší vědomé osobnosti. Pak teprve můžeme rozhodnout, jak s novou informací naložíme. Navíc to co subjektivně považujeme za zlo (neuróza, psychóza) může být snahou našeho podvědomí nám něco sdělit.
                A právě katarze, snaha něco sdělit (zhmotnit) a tím vyrovnat pnutí mezi vědomím a nevědomím je hlavní motivací v umění. Toto sdělení bývá často nesrozumitelné a zašifrované jak pro diváky, tak i pro umělce samého, stejně jako sny a představy si vynucují pozornost, zanechávají však více emocionální stopu, než jasné sdělení. Stejně jako v psychologii jde o terapeutický proces, tak i v umění jde o proces tvorby – umělec netvoří, protože něco ví a chce to sdělit, ale protože se procesem tvorby chce něco dovědět.

Persona a Anima/Animus

                První archetypální dvojicí je persona – to, jak se člověk jeví, jeho titul, společenská pozice, jde o jakýsi kompromis mezi tím, jak nás vidí společnost a tím, jak se vidíme sami. K personě tvoří protipól anima – obraz duše muže jako ženy  a  animus – obraz duše ženy jako muž. Anima/animus jsou tedy nevědomou stránkou persony jako opačné pohlaví.

                Asi nejznámější zpodobení animy je zřejmě obraz Mona Lisa od Leonarda da Vinci. Je zjevné, že jde o více než jen o portrét ženy. Leonardo se od tohoto obrazu nikdy nedokázal odloučit, kamkoliv se stěhoval, obraz ho vždy následoval. Namaloval část sebe, kterou byl posedlý. Podle jedné teorie může vést fascinace animou k homosexualitě a transvestitismu. Leonardovi hrozil trest smrti za sodomii a zachránily ho jen kontakty s vlivnými mecenáši. Jde samozřejmě o pouhou spekulaci, žádný autorův komentář k Moně Lise se nezachoval. Faktem je že Leonardo studoval Platona a problematika archetypů mu nebyla cizí. Druhým argumentem podporující tuto teorii je fakt, že ač byste těžko hledali cudnější obraz ženy, Mona Lisa bývá velmi často spojována se sexualitou.  Kromě serigrafií Andyho Warhola je asi nejznámější parafrází na tento obraz dílo Marcela Duchampa L.H.O.O.Q. jde o reprodukci Mony Lisy s domalovaným knírkem. Název obrazu je opět šifra, volný překlad zní:  ,,Ta co má oheň mezi stehny“.

                Současných autorů, kteří cíleně pracují se záměnami identit je celá řada. Ze světových autorů zmiňme Cindy Sherman – americká fotografka a režisérka známá svými konceptuálními autoportréty. Sama sebe fotí v různých aranžovaných filmových a životních situacích (v mužských i ženských rolích) ilustrující společenské klišé a normy, tedy různé typy persón.  Kontrast a rozpor se subjektivní animou(animem) vytváří emoční sílu těchto děl.
                Z českých autorek zmiňme Veroniku Bromovou a Ostravskou fotografku Ditu Pepe. Je přirozené, že problematika sexuální a společenské identity se jako námět v umění objevila se společenskými změnami. V posledních desetiletí 20. století je mezi špičkovými umělci stále více žen, které bojují se společenskou diskriminací. Vystupují také sexuální menšiny, pro které je akceptování veřejností a smíření animy a persony velmi důležité. V dějinách umění 20. století se vyskytuje samostatná kapitola -  feminismus, gayové a lesbičky.
                Jako vždy je ale kategorizování problematické. Pro umělce, kteří se hlásí k feminismu, gender hnutí a jakékoliv menšinové organizaci (která se cítí být vyčleňovaná ze společnosti) je zviditelňování rozporu mezi animou a personou většinou jen prostředkem k nějakému cíli (většinou jde o společenskou změnu), je v nich cítit jistá angažovanost. Ne každý homosexuální autor dělá homosexuální umění. Ne každý film o homosexuálech je gayfilm.

Já a stín

                Druhou archetypální dvojicí je Já a Stín. Já je vědomí a uvědomění si vlastní identity, je také prostředníkem mezi vědomím a nevědomím.  Stín je odvrácená strana, nevědomá část, která sice působí na vědomí, ale mi ji neovládáme. Stín bývá morální problém, něco co většinou nenávidíme, ale víme, že je to naší součástí a mi to potřebujeme.
                Konflikt a nejednoznačnost vztahu Já a Stín byl názorně předveden v Tolkienově Pánu Prstenů. Frodo Pytlík měl v sobě nenaplněný archetyp hrdiny. Jeho Já však nemohlo tento archetyp naplnit bez stínu – Gluma. Glum není čisté zlo ani nelidská zrůda, byl hobitem jako Frodo a s Frodem ho pojí silné pouto. Glum představuje to, co by se s Frodem stalo, kdyby převládly všechny jeho negativní stránky. Frodo se Gluma štítí a zároveň ho lituje, cítí že zárodky Glumova zla jsou i v něm samotném a že v Glumovi je kousek jeho dobra. Frodo Gluma potřebuje na jeho cestě, Glum se stává jeho průvodcem. Kdyby Frodo Gluma odvrhnul, a nebo ho přímo zabil, jeho cesta končí, nikdy nesplní své poslání a nenaplní archetyp hrdiny.

                Když se podíváme na náměty největších děl v dějinách umění, zjistíme, že ve většině případů jde o náměty smutné, negativní, depresivní, často pouze se špetkou naděje. Jakoby šlo o cestu s Glumem, kdy člověk musí zapadnout do bahna, aby pak možná měl naději, že dojde k světlu.

Artemisia Gentileschi -  Judith
Artemisia byla malířka raného baroka, jedna s prvních žen-umělkyň 17.století, žákyně Caravaggia. Jde o typický příklad potýkání se s vlastním stínem, z kterého vzešlo fascinující umělecké dílo. Zvolila si klasický námět  - Judita svede Holoferna a pak ho zabije, aby zachránila svoje město, které on s armádou obléhá. Obraz je technicky a barevně krásný, ale neskutečně brutální. Biblický námět byl pro Artemisiu pouze záminkou pro vyrovnání se s vlastními démony. Malbu započala krátce po svém znásilnění a následném soudním procesu.

 Caravaggio – nejvýraznější osobnost italského baroka. Dostává zakázky na biblické náměty, jeho malby jsou neskutečně krásné formou, ale děsivé obsahem, vybírá si scény mučení a násilí. Zajímavé je, že useknutá hlava Jana Křtitele nebo Holoferna má velmi často jeho rysy. Pravděpodobně nenáviděl to co je v něm, ale věděl, že bez toho (stínu) by nikdy nevytvořil takové dílo. Michalangelo – kterého  Caravaggio obdivoval, namaloval sám sebe v slavné Sixtinské kapli v Posledním soudu jako zatracence stáhnutého z kůže.

Théodore Géricault – Prám medusy
umělec si vybírá námět podle skutečné události r.1816, kdy se potopila loď Medusa. Několik lidí se zachránilo na voru, museli ale vydržet bez jídla a pití 2 týdny než je objevila záchranná loď. Přeživší se museli uchýlit ke kanibalismu, aby přežili. Obraz zachycuje okamžik, kdy pološílení lidé uvidí na obzoru záchrannou loď.

Francisco Goya – hrůzy války, sabaty čarodějnic . Ve své době španělské inkvizice viděl kolem sebe hrůzy dost. Jeho nejtemnější náměty začal ale tvořit až po osobní zkušenosti. Těžce onemocněl a zcela ohluchl.

Náměty starých mistrů nejsou dnes vnímány jako krvavé nebo děsivé. Ponurost námětu je vyvážena krásou a technickou náročností malby. Dvacáté století a současnost jsou hůře snesitelnější, protože řemeslná nádhera ustoupila námětu.

Edvard Munch – Výkřik, naléhavé dílo, které nešokuje brutalitou námětu, ale naopak hrubostí až expresivní primitivností a tím naléhavostí. Munch byl současníkem Junga a Freuda a jeho expresivní psychologie námětů silně ovlivnila evropskou malbu.

Francis Bacon – zdá se, že se svým stínem našel společnou řeč. Hledal v brutálnosti energickou krásu. Jeho obrazy jsou ošklivé, ale zároveň plné energie a velkolepé krásy expresivního gesta. Když mu bylo vytýkáno, že jeho obrazy jsou brutální a negativní, odpověděl, že svět je daleko brutálnější, než cokoliv co dokáže namalovat. Jsme obklopeni poloprůhlednými fóliemi, které nám brání vidět a jemu se jen občas podaří nějaké ty fólie strhnout. Jeho obrazy se dají vnímat jako příjemné, protože nejsou  příliš popisné. Jde o psychické napětí, ne o fyzické mučení těla.

Cham Soutine - ,,Deformace je exprese – exprese je život.“

Všichni výše zmínění autoři, byli ve své době velmi progresivní, bojovali se svým stínem, šli pod povrch a vzniklo výjimečné dílo. My však dnes vnímáme jejich obrazy a sochy většinou jen z estetické stránky.  Buď se nám  líbí nebo nelíbí jak je věc namalována, hodí nebo nehodí  se reprodukce obrazu do bytu. Hodnotíme formu na úkor obsahu, tedy pravý opak způsobu uvažování umělce. V některých případech to je jako číst knihu pozpátku.  Málo kdo už dnes vnímá ten boj, autoterapii, kterou naše podvědomí důvěrně zná. Doba se mění, ale lidská mysl a její projevy zůstávají obdobné. Reagujeme jen na odlišné podněty v jiném prostředí. Je docela  možné, že z psychologického hlediska se Goya příliš nelišil od bratří Chapmanových.

Bratři Chapmanovi - Jake a Dinos Chapmanové , současní britští umělci, jejich dílo je šokující, kruté rouhavé, nevkusné . Myslím že je hodně lidí, hlavně nábožensky založených, kteří kdyby mohli, tak i v jednadvacátém století by vzali spravedlnost do svých rukou a bratry by pro kacířství upálili na hranici. Přesně tohle by se dalo říci o Francisco Goyovi před 200lety.
Pro mne však jejich dílo není prvoplánově provokativní, cítím za nimi humánní obsah, stejně jako za Goyovými Hrůzami války. Rozdíl je v tom, 200let staré grafiky z španělské války jsou vnímány jako historie, která se nás netýká a klidně mohou zdobit pracovnu generálů a vojevůdců, protože jsou ,,pěkně vypracovány“.
                Samozřejmě, že i zde je cítit bipolární vztah k stínu. Umění ukazuje zlo v demaskované podobě a zároveň je zlem fascinováno. Využívají zla, aby upozornili na zlo a zároveň jsou tímto zlem fascinováni. Chapmanovi jsou možná s Damienem Hirstem typické Belladonny v umění – nebezpečné a fascinující. Jejich dílo je katarzí, do všeho jdou naplno, nestravitelně, bez kompromisů. Jejich prospěšnost spočívá v tom, že používají zlo opravdu jako zlo (má šokovat a vyvolat odpor). Nebezpečí pro společnost, podle mého názoru, spočívá v používání zla jako dekorace – ,,zlo je husté!“. Jinak vyznívají fotky z koncentračního tábora na výstavě, která má vyvolat diskusi, vyvolat emoce a poukázat na to že historie se může kdykoliv opakovat, jinak působí na přebalu mladé satanistické kapely. Říká se, že nejúčinnějším trikem ďábla je přesvědčit nás, že neexistuje, nebo že je cool.
Jedna výstava Chapmanových měla název  ,,Bad art for bad people“.

Prospěšnost jedů?

                Viděl jsem film o manželovi, který měl ženu, u které se oblevovaly záchvaty šílenství. V jedné scéně lepila celou noc trojúhelníčky z papíru na ledničku. Ráno pak manželovi vysvětlovala, co její práce znamená, když ale slyšela sama sebe co říká, rozplakala se, že je šílená.
                Jeden z nejvýznačnějších malířů začátku 20.stol. Piet Mondrian , který se jako jeden z prvních dostal až k čisté geometrické abstrakci, zemřel podivnou smrtí. Pořád nemohl dokončit jednu kompozici skládající se s geometrické sítě a rozmístěných barevných čtverců. Daný systém si načrtl na stěny ateliéru, barevné čtverce vystřihal z papíru a začal pracovat. Na vše zapomněl, nejedl, nepil, nespal, jen přemisťoval barevné čtverce po zdi. Po 5 dnech ho našli polomrtvého v ateliéru, v nemocnici zemřel na dehydrataci, celkové vyčerpání a zápal plic.
                Belladonna (rulík zlomocný): Zhoršení všech smyslů. Přeje si svou smrt, i když se jí bojí. Nezřídka žije v nereálném světě s iluzemi a halucinacemi. Hojnost fantastických a nesouvislých obrazů a myšlenek. Motorický neklid často s neobyčejnou duševní energií. Pohlavní vzrušení, šílený, nestálý lesk očí, návaly krve do hlavy, obtížné dýchání, neklid. To vše často končí záchvatem masturbace…(Zdraví psychika sex a nemoci mužů, Alexander N, Fesik)
                Život bohéma bývá spojován s jedy (drogami). Někdy je jed on sám (Belladonna aj.) někdy jedy cíleně používá k navození výše popsaných stavů (opium, heroin, halucinogenní drogy, alkohol…) Někdy je jedem vrozená duševní porucha. Jedy oslabují a ničí Já a Personu – Stín a Anima získávají převahu. Výjimečný umělecký výkon stejně jako psychická choroba jsou narušením rovnováhy, vychýlením z normálního pociťování a vnímání. Toto vychýlení však musí být dočasné, jinak člověku znemožní práci a následně ho zahubí úplně. Problémem drog a psychických poruch je ten, že jejich negativní účinky spojené s chátráním těla a duše se bez odborné pomoci zhoršují. Já potřebuje Stín, ale Stín také potřebuje Já. S destrukcí Já musí nutně zahynout i Stín. Stejné je to s Personou a Animou. Šílenec nemůže malovat. Malovat může jen člověk, který je při práci v relativně nepatologickém stavu. Prožitým stavem šílenství se může pouze inspirovat, nemůže ho aktuálně prožívat. Dobrým příkladem je Vincent van Gogh. Trpěl zřejmě nějakou formou maniakodepresivní psychózy, která se postupně zhoršovala pitím absintu , neléčeným zánětem středního ucha a pobytem na přímém slunci při malování. Svůj život skončil sebevraždou.
                Vincent van Gogh však nebyl blázen.  V mánických a depresivních stavech netvořil, ani se jimi neinspiroval. Jeno nemoc mu byla na obtíž  a jen ho brzdila. Pití ho ničilo jako každého alkoholika. Otupoval jím bolest, ale pro jeho tvorbu nebyly drogy žádným přínosem.
Van Gogh určitě nebyl typem New-Age umělce. Jeho dílo jen vypadá, že vychází z šílenství, ale opak je pravdou. Vincent van Gogh byl  umělec intelektuál. Svou práci měl teoreticky podloženou, byť pracoval také intuitivně. Jeho přechod od impresionismu k jeho expresivnímu stylu je podložen studiem díla malíře romantismu Eugène Delacroixe, jeho nauce o komplementárních barvách. Z jeho dopisů bratru Theovi víme o jeho systematické práci vzdálené chaosu šílence.

                Jedy, které nejsou člověku přirozené působí vždy destruktivně. Mohou sice nakrátko otevřít nevyzpytatelný svět podvědomí, ale vedou k neodvratné zkáze. Některé typy osobností jsou zřejmě schopny uzavřít se svými jedy, animou a stínem symbiotický vztah a žít dlouhý podivuhodný život. (Kopřivu mráz nespálí.)
                Je otázkou, jestli se v jedné osobnosti typu Belladonna, můžou spojit obě extrémní polohy ,,intoxikace duše“ -  těžká psychopatická porucha a vrcholová umělecká tvorba. Řada psychopatů typu Charlese Mansona kreslí a maluje, jedná se však spíše o arteterapii a insitní umění. Tyto dílka mají, zvláště v Americe, cenu fetiše, bez vazby na zločinnou proslulost tvůrce ztrácí svou cenu. Nejedná se tady o profesionální uměleckou tvorbu.
                Vrcholoví umělci typu Caravaggio byli obětí své neurotické prchlivé povahy. Jeho zabití rivala v hádce těžko posoudíme jako čin psychopata.
                V dějinách největších malířů vím jen o jednom případu, kdy byl umělec podezříván z sériových vražd. Tím malířem byl Walter Sickert, jeden z podezřelých v případu Jack Rozparovač. Sickert maloval na svou dobu velmi moderní expresivní a odvážné akty. Jako modelky využíval prostitutky, některé z nich se staly obětí Jacka Rozparovače a to byla hlavní stopa která k malíři vedla. Walter Sicker je velmi charismatická postava a ve filmu o ďábelském geniálním padouchovi typu Hannibala staré Anglie by se jistě vyjímal. Navíc jeho obrazy žen mají v sobě něco hrubého a perverzního. Expresivní styl malby pohozených žen na bílém prostěradle, nad kterými se sklání temný muž, opravdu evokují budoucí místo činu. Jack Rozparovač nebyl nikdy odhalen a po této aféře se Sickertovy obrazy prodávaly za rekordní částky.
                Na postavách typu Hannibal Lecter, je nejděsivější právě jejich klid. Nevypadají že by se svým stínem byť neúspěšně bojovali. U klasického psychopata se postupně Já ztrácí a následuje fyzický i psychický rozpad. U Hannibala jakoby Já se Stínem zcela splynuli a vytvořili pevný celek, který už nemá oponenta. Přitom pociťování a vnímání zůstalo zachováno, jen vypnul pochybnosti a výčitky. Hanibal však maloval neosobní technicky dokonalé kresby architektury (stejně jako Hitler), Sickert maloval obrazy plné vášně a života. Proto si myslím, že Walter Sickert byl spíše obětí nebo strůjcem nevkusné reklamní kampaně na své obrazy. Tato kampaň ale byla z dnešního pohledu ještě modernější než jeho obrazy.

Víra - hřích

Umění

Pojmy Bůh a Ďábel, dobro a zlo chápu hlavně jako psychologické archetypy s kterými se každý uvnitř potýká. Dábel je ID (nevědomí, přírodní pudy), bůh je Superego (představy o sobě, jakými bychom chtěli být, ideály, nedosažitelný předobraz náš a našeho okolí) Hřích je odcizení se od Boha, společnosti i sebe sama. Vypadnutí ze svého modelu - opuštění svého Ega, ale i ID a Superega - nejsme tím, čím nás Bůh stvořil - Míříme vedle, nepřesně (hebrejská definice hříchu) Kdo zavrhne svou hlavu, tak psychicky onemocní. Námětem většiny mých obrazů je komunikace ID - Ďábla - Pudu života - sexuálního pudu s Superegem - Bohem - vědomím Smrti. (pokud vlastní smrtelnost nezdravě nepopřeme, je nějaký druh spirituality nutný) Záměrně píši komunikace - nikoliv boj. Je nutné v svém vědomí najít určitou symbiózu. Jung tuhle symbiózu nazval čtveřicí - Otec, Syn, Duch Svatý a Ďábel. Je to jak v pohádce o Zlé sudičce, kterou nepozvali na křest. Pokud v sobě příliš násilně potlačíme zlo, zatlačíme ho do ID - podvědomí. Vrátí se pak jako ještě větší temnota - Čím silnější světlo, tím temnější stín. Proto jsou mé věci někdy temné a ,,ošklivé“ - nikoliv všek zlé. Jde mi o ozdravný pocit katarze - psychodrama - estetizaci nepříjemných pocitů a tím jejich přijetí, nikoliv potlačení.

Víra

Jsem ale věřící člověk v obvyklém smyslu slova? ANO. V dospělosti jsem se nechal pokřtít a považuji se za Křesťana. Jak je to možné? Většině lidem mé obrazy připadají rouhavé a sprosté. Proti Bohu a Boha zesměšňujícího, rouhavé a kacířské. To je politovánihodné, a pokud mé věci někoho uráží, tak je mi to líto, nicméně opak je pravdou. Jsem Křesťan hledač - stopu Boha umělce hledám v přírodě sexu i utrpení - v kostele i pornu. Jsem co jsem, řekl Bůh Mojžíšovi, jako hořící keř. Můžu být cokoliv - Bible, strom, kříž i tvá souložnice - Bůh je vším a nic není mimo něj. Job začíná: Jednou se Bůh sešel se svými dětmi. Přišel mezi něj i Ďábel. Ďábel byl světlonoš - nejčistší ze všech andělů. Mohl být Ježíšův bratr. Má tvorba není hříšná. Neodcizil jsem se od Boha - kterého miluji, společnosti ani sebe sama. Má víra je pevná - Bůh na prvním místě. A že pochybuji - Co se nechvěje, není pevné. To platí doslova - nejkřehčí je materiál, když dosáhne absolutní nuly - pohyb částic se zastaví - přestane se chvět.

Reálný svět

Už jsem psal, co znamená Bůh v mém umění, jaká je má osobní víra křesťana. Existuje ale Bůh reálně? Existuje Bůh? - to není otázka, je to návod k přemýšlení. Bůh je nejvyšší existence - ten (nebo to) nad které nic není, pokrývá všechny dimenze a časoprostory - matematickofyzikální nekonečno. Co znamená existovat? Existujeme my materiálně a duchovně? Myslím, že žádné materiálno neexistuje, protože neexistuje žádný materiál. Vše jsou duchovní projekce. Vše se skládá z atomů, které se spojují do molekul a ty se dále váží. Tyto vazby jsou ale docela na dálku. Kuličky atomů se nedotýkají. Třeba u vody má led menší hustotu (vzdálenost molekul je větší) než u tekuté vody, byť se nám led zdá tvrdší. Zdá se, že větší význam má prázdný prostor a síla vazeb, než materiál samotný. I samotný atom je prázdný. Skládá se z obalu a jádra. Obal vodíku tvoří jen 1 elektron, která obíhá po určitém orbitu. Modely atomů na obrázcích jsou proporčně zjednodušeny. Ve skutečnosti kdybychom zvětšili atom na velikost panelového domu, jádro by bylo velké jak míč. Jak je tedy možné, že jeden obíhající elekton tvoří dojem koule? Ano, obíhá sice rychlostí velmi blízké rychlosti světla, ale obíhá v případě vodíku po jednom orbitu, neměl by tedy tvořit spíše disk? Atom ale opravdu vypadá jako koule. Máme snímek z  elektronového mikroskopu. Na snímku není 1 kroužící elektron, ale skutečný plášť tvořený mlhou pravděpodobností - kvant možností polohy 1 elektronu. Reálně jsme vyfotili něco, co reálně neexistuje - možnosti, pravděpodobnost, informaci. Co je tedy realita? ten jeden obíhající elekton, nebo kvanta pravděpodobností, tedy čirá informace bez hmoty? I elektony protony a neutrony jsou prázdné. Tvoří je hypotetické částice kvarky a leptony. Někdy částice, někdy vlny. A pokud vlny, tak co se vlní? Není žádný materiál ale jen tóny jednorozměrných (čili nehmotných strun)?  Zdá se, že z materiálního hlediska je vše prázdné. Hmota je iluzí, kterou v svém vědomí zhmotňuje pozorovatel, jak dokázaly pokusy kvantové fyziky. Tato prázdnota se ale chová jako hmota, například časoprostor se ohýbá, byť není z hmoty. Existuje tedy jen myšlenka, pojem - na počátku bylo slovo - velký třesk. Spoustu věcí dovedeme přesně popsat, ale neznáme její podstatu. Dokážeme přesně popsat gravitaci, její účinky. Jak ale gravitace vzniká? Podle Einsteina hmotné objekty vytvářejí důlky do elastického časoprostoru. V těchto důlcích se zachycují objekty - třeba Měsíc. Planeta Země nás přitahuje tak, že zakřivila časoprostor (který je prázdný). A tato zakřivená vlna časoprostoru na nás tlačí shora. Výsledek je velmi reálný. Existence podle všeho není tvořena z hmoty, ale z informací. Různé formy bytostí a bytí jsou různé informace. Bytosti a světy se mohou prolínat a překrývat i v jednom časoprostoru. Bytí je relativní. Já jsem reálný a má žena je pro mě reálná. Ovečka Shaun, pro mě není reálná, ale pro mé děti ano. Stejně jako jsme se dohodli, že tání ledu budeme označovat jako nula stupňů a bod varu na sto stupňů, se já mohu dohodnout, že ovečce Shaun dám 20 procent existence (jako pojem pro mě určitě existuje), sobě dám 50 procent existence a Bohu dám 100 procent existence. V mém subjektivním pohledu tedy Bůh existuje ,,reálně“. Nemohu ho ale vidět, jen v něj věřit a cítit ho. Nemohu pokrýt všechny jeho rozměry - byť jsou to informace - nemohu je zpracovat. Možná, že jsme jen dvourozměrné bytosti v trojrozměrných projekcích. To znamená, že nevnímáme třetí rozměr, ale můžeme se na náš dvojrozměrný svět podívat shora. V tom případě bychom z trojrozměrné bytosti vnímali jenom půdorys - řez prostupující naším dvojrozměrným světem. Rozšíří nám smrt obzor? Věřím, že ano, ale nevím. Ať už je tělo stvořeno z hmoty nebo informace, nevíme co mu dá ,,jiskru života" co ho oživí - co mu dá možnost uvědomit si sebe sama.  Myslím, že tohle oživení je Bůh. Možná, že bůh je voda, která si stvořila buňky v kterých může proudit a těla, aby mohla prožívat fyzično. Vše je teď - žijeme teď, ale ovlivňuje nás minulost, ale i budoucnost, která se cyklicky opakuje. Tvoříme s z spermie, rodíme se, rosteme a zase se smrskáváme do spermie. Naše vnímání světa je iluzí, způsobené zúžením vědomí. Otčenáš: A neuveď nás v pokušení - aramejsky: ,,nenech nás ošálit povrchem věcí". Dívat se pod povrch nemůže být hřích - trnitá cesta je správná. Hřích je pohodlnost přenesení odpovědnosti za vlastní život na druhé - vzdání se své přirozené autonomní podstaty od Boha. Hlavním důvodem proč věřím je, že až půjdu údolím černých stínů, nebudu se bát, neboť ty budeš se mnou. (ať už jsi kdokoliv. my killer-my lover)

Proč je v mých věcech tolik sexu?

Psychologicky nás ovlivnůjí 2 pudy. Vědomí smrti v nás nutně budí nábožensky zabarvené představy - Pud Smrti. Pud života se projevuje sexuálním pudem - variantou božské oživující jiskry. (nejde o Dobro a Zlo - to záleží až na konkrétních projevech) Představa je následovná. Svět není z hmoty, ale z vibrací, tónů strun - viz. teorie strun. Struny rozechvívá Bůh a vibrace se šíří v Bohu samotném, protože není nic mimo Boha. Není duše a hmota. Obojí je z stejného materiálu - Božích vibrací. Na našich vibracích je ale něco zvláštního. Naše tělesnost - naše těla a naše krásná planeta Země, byť není z atomů, přitahuje bytosti na jiných frekvencích - pro nás nehmotné. Lidé jim říkají různě - Salamandři, Džinové, Démoni, někdy duše mrtvých. Jeví se nám v případě Salamandrů a Džinů jako ,,oheň bez kouře“ a vnímají je za normálních okolností jen velmi citliví jedinci. Oheň možná proto, že Bůh nás objímá a komunikuje s námi jako voda - proto zrození z vody- křest. Tyto bytosti, byť jsou zřejmě nesmrtelné - touží zkusit naši tělesnost - slast i bolest a cpou se do našich těl (případy posednutí). Sexualita je zřejmě to, co je nejvíc přitahuje. Nese v sobě pudovost a spiritualitu. Má magisterská práce měla název Dobro a Zlo jsou dekorace. Bylo to o tom, že věci se prostě dějí a pouze z našeho pohledu se jeví jako Dobro a Zlo. Stejně jako význam ornamentu na váze, je pro její účel lhostejný. Myslím, že žádná bytost nechce přímo škodit - jen po něčem touží a z našeho pohledu se to jeví jako zlo. Smyslem života je jakási hra - kde každý musí objevit svůj cíl a pravidla. Sexualita je často cílem a určitými portály mezi světy vibrací - orgasmu se někdy říká malá smrt - křest je duchovní smrt a znovuzrození z vody - reálná smrt je koncem tělesnosti - konec bolesti, ale i tělesných prožitků. Tělesnost je pro nehmotné bytosti (nehmotné z našeho pohledu) něčín velmi vzrušujícím a sex je vrcholným projevem tělesnosti - spojení vody - Boha, která si vytvořila těla. Hra není boj - je to koloběh - sex spermie vajíčko plod dospělost stáří a opětovné se smrskávání do spermie - půdy země z které raší další výhonky. Posedlost těla jiným duchem může být dobrem i zlem z našeho pohledu - naše obrana je Víra - naše dobro - je to ale jen naše subjektivní vidění. Tohle je podle mě výklad duchovních a náboženských obrazů (obrazů mimo dobro a zlo - dobro a zlo jsou politické nástroje církve, které navíc neustále mění). Munchova Madona a Metabolismus. Většina mých bratrů Křesťanů považuje mé věci za hanebné a proti Bohu. Jsou však dělány z lásky k Bohu, bez pokrytectví. Bůh nesnáší zbabělce - to znamená pokrytce k vlastní božské podstatě. A já vím, že až půjdu údolím smrti a nebudu sám a zeptám se Ježíše - pochopil jsem správně indicie? Čurající Madona na kříž v horské bystřině je odkaz na lásku k božské podstatě vody, nebo sprosté rouhání? a Ježíš mi řekne - pochopil jsi správně. Život je hra, a tys Petře zahrál dobrý mač. V tvém případě to byla cesta Víry. V sexualitě a pohlavním pudu vidím odraz boží jiskry - toho co dělá z hmoty (vibrací) vědomí a život.

Hřích:

definice: odcizení se od Boha společnosti i sebe sama -hebrejský překlad: mířit vedle. nepřesně pokud je bůh vše a všude - nemůže být nic mimo něj- nemůžeme ho minout. Mé věci,,byť jsou někdy nízké, si musejí zachovat duch náboženské vznešenosti - jako Munchova Madona nebo Metabolismus - to jsou pro mne absolutně zbožné obrazy. Nic co dělám není proti bohu - naopak, snažím se pochopit a nacítit signály, které mi vysílá. Myslím, že Bůh má pro hříšníky pochopení - zvláště, když není jasné co je hřích, kdo je bůh...

Jin-Jang

Variace na pud života a smrti. Jin-sever, tmavé místo, ženský princip  - země, voda. Jang - světlo, aktivita, den, mužská síla, vítr, oheň. Nejsou to opaky. Tma odráží světlo a světlo vykresluje tmu. Není to dobro a zlo, ale symbióza, jedno je v druhém v napětí - nesmíchají se do šedé. Teorie Gaia - planeta je superorganismus - dýchá, probíhá metabolismus. My jsme pro tělo planety to, co viry pro naše tělo. Mimo dobro a zlo. Proto často zpodobuji mužské postavy jako ženy (Ježíš, Šebestián) - výsledek je živá bytost spojení Jin - ženská destruktivní energie, voda, země, pud Smrti - Víra . Jang - sexualita, oheň, pud života, tvoření. Spojení je pak obraz člověka - Ženy i Muže. Velikonoce  - Kristus liba ženu hříšnici. Lidé jsou jako voda. Požehnej vodě - je ta žena horší než ostatní, je voda z plastu horší, protože jsme ji my pošpinili? Jin a jang jsou protipóly energie, hodnocení jako dobro a zlo závisí na úhlu pohledu. Pokud nihilismus bereme jako zlý postoj - popírání smyslu čehokoliv, pošpinění světa depresí a beznadějí a chaosem (zlo), pak tu máme dva odlišné pohledy. Pro křesťany jsou nihilisti ateisti, protože odmítají boha a jeho autotitu. Pro ateisty jou zase nihilisti křesťani, protože považují tento svět za nečistý (byť je božím dílem). Není dobro a zlo, jsou jen dvě strany Jin a Jang. Jin není zlo, Jang není dobro. Jin - Nevěstka Babylonská - noc destrukce. Jin Madona - víra překonávající smrt, ženský princip - voda zem. Jang Nevěstka - sexualita, oheň. Jang Madona - kreativita, veselost, - den. Archetypy Madony a Nevěstky jsou mimo dobro a zlo. Jsou jak fáze měsíce - temná strana měsíce je temná pouze z našeho pohledu. Světlo se rodí z lůna tmy.

Apocalypse now

Kristovo vykoupení z hříchu je osvobození od zúženého vědomí. Kristus se zjevil Mojžíšovi 1200 let před svým narozením. Budoucnost ovlivńuje minulost. Není minulost budoucnost přítomnost - vše je nyní. Stejně jako děj filmu je iluze - je jen 24 teď za sekundu. Políčka filmu, které jsme viděli, jsou stejně platné, jako ty, které ještě uvidíme. Vše je v jednom (neptej se. komu zvoní hrana - zvoní tobě!) Vše je teď - apokalypsa sv. Jana - týká se dějů minulých, nebo budoucích? Týká se toho, co je teď - když na to myslíme.

Where is Amy?

Kde je Amy? - Otázka z Městečka Twin Peaks. Amy zmizela z našeho světa, vzal si ji démon, ale kde je? Co se stane po smrti? A co je smrt? Papež František řekl, že možná není žádné peklo a duše lidí, co nemůžou do pekla se prostě rozplyne. Zmizí? Stane se kolektivním nevědomím? Vmísí se do přírody? Může být příroda zlá, protože do sebe nasává zlé duše? Vtělíme se do vody, která zachová vibrace - data naší duše a myšlenek, tyto myšlenky a data splynou s superorganismem Gaia, nebo nám zůstane naše individualita a můžeme být vzkříšeni? Máme v kameni a vodě stále vědomí, máme supervědomí - nebo zkrátka ztratíme oživující božskou jiskru a zbyde jen hmota - která vlastně nikdy neexistovala? Kde je Amy?

Odkrytí

Inspiroval jsem se slovy malíře F. Bacona. Tvrdil, že jeho obrazy nejsou brutální, jen něco odkrývají. Svět vnímáme skrze poloprůhledné závěsy a jemu se občas podaří nějaký ten závoj strhnout. Je zde paralela s Sokratovou jeskyní - vnímáme poze stíny z reality.

Pravda je pod povrchem. Pro svou bakalářskou práci jsem se inspiroval prýskajícími a rozpadajícími se dřevěnými sochami. tato destrukce umocňuje expresivní výraz. Odkrývá vnitřní žár, který spaluje vnější formu.

Dobro i zlo jsou dekorace

Barokní svícen zdobený motiven tauromachie, zrození Venuše, ukřižování Krista. Různé motivy, ale na funkci svícnu nemají žádný vliv. Svícen musí držet stabilitu, odolat gravitaci - pro jeho funkci je lhostejno, jestli je zdoben ději, které považujeme za dobré nebo špatné. Věci se objektivně dějí podle nějakých zákonitostí a my si je pak v našem zúženém vědomí hodnotíme jako Dobro nebo Zlo, vina, hřích, odplata, spravedlnost. Objektivně je Dobro a Zlo dekorace s kterou si můžeme hrát. Live je pozpátku evil atd. V objektivním světě není pro Boha místo, protože je tvořen z Boha samého. Boží jiskra rozechvívá struny, které vytváří různé druhy dekorací. Objektivně je lidský život jen okrasa, zábavná dekorace - hra. Objektivní svět ale pro nás neexistuje. My žijeme v našem subjektivním světě, kde dobro a zlo je sice tekuté (mění se) ale je velmi důležité - ne pro funkci svícnu, ale pro nás samotné. Objektivně život a vědomí nemá žádný význam, subjektivně ale záleží na každém detailu. Poslední soud je typický velmi individuálním přístupem - subjektivita není míň než objektivita - subjektivní pohled tvoří vlastní světy, které jsou skutečné.

Zdá se, že podstatou života je jakási hra. Hra není méněcenná realita. Her je nespočet a způsobů hraní také. Říká se, že k bohu vede tisíce cest a nikdo nemůže apriori říci, že zrovna tato je špatná.

Dekorace - motiv také netrvá v čase. Reliéfy ukazijí jako komix nějaké bájné děje - není tam teď. V jednom momentu zároveň existuje minulost přítolnost a budoucnost. Výjevy z počátku příběhu se dotýkají těch na jeho konci. Naše mentální nastavení ovlivňuje vnímání dekorace artefaktu. Vše se děje Teď a toto Teď se neustále mění - možná z každou změnou teď se vytváří paralelní vesmír.

Blasphemy

Rouhání - hřích. Hřích je odcizení se od Boha společnosti i sebe sama. Aramejský překlad významu slova hřích: ,,minout - mířit nepřesně.“ Církev je posedlá hříchem. Místo Boží lásky přináší pocit viny a pocitu méněcennosti a tím roztáčí koloběh zla. Spolu s totalitní světskou mocí vytváří známý psychologický vzorec: hanba, pocit viny, méněcennost -bezmoc, strach, frustrace - zoufalství, vztek, agrese - to je jejich cílem, pak už nám stačí jen říct koho máme nenávidět. Je pravděpodobné, že Nevěstka babylonská zpíjející se krví mučedníků je vlastně církev - s Bohem, svobodou a láskou nemá už dávno nic společného.

Tělo je chrám, každý z nás byl je a bude božská bytost. Hřích neexistuje. Je jen pokrytectví a zúžené vědomí z kterého se lze probudit. Právě pokrytectví je odcizení se od božské bytosti v nás. Není hřích jsou jen lidské sračky. Sračky, které nemají být vykoupeny ani odpuštěny. Má se jimi jen pohnojit. Snad tedy i ty sračky mají význam. Možná že ráj s bezmeznou spravedlností by byla vlastně totalita a sračky jsou daní za svobodu vůle - jsou hnojivem svobody. 

Pointa: Já nejsem kacíř. Miluji boha a snažím se zachytit božské vibrace ve své mysli - to je inspirace. Snažím se vytušit božský vše propojující princip. Sexualitu chápu jako projev těla - Božího chrámu. Nesnažím se předbíhat v frontě na spásu a pomlouvat stylem, já jsem tak skromný, já jsem takové hovno - ale ty si ještě větší a tak skončíš v pekle (jako otec  Scholastic v Hrátkách s čertem). Nesnáším kecy jako ,,miluji hříšníka, ale nenávidím hřích“. 

Nesnáším totalitu - miluji svobodu. Svobodní lidé jsou hodní a neubližují. Lidé přimáčknutí  ke zdi jsou zlí a ubližují a ještě si myslí, že dělají dobro. Bůh nenávidí zbabělce - to znamená pokrytce. Upřímnost k sobě samému je hledání Boha - nemůže to být hřích. Prý ze mě mluví pýcha - pokrytecká skromnost je ale zbabělá. Jsem přesvědčený, že nejsem kacíř. To oni. 

Dá se Bůh urazit? A co uráží věřící lidi (ke kterým se také řadím)? Kunda vadí, ale rasismus a nenávist k bližním v rámci ochrany křesťanství a tradičníh hodnot je OK? Každý se lísá k Bohu, vidí ho jako čistého pána v bílém. Mluví o lásce, ale sama církev nabádá HATE MORE! Kristus se ale zeptá: ,,Kde jste byli, když jsem se polomrtvý plavil na gumovém člunu? Když jste mě pronásledovali kvůli barvě pleti, sexuální orientaci, odlišné víře? Zvlášt, když vy ve skutečnosti kromě strachu žádnou víru nemáte? Co jste udělali nejubožejšímu z mých oveček, mě jste učinili.“ Je kacíř A. Serrano, který ponoří Kříž do čisté moči a vytvoří obraz plný světla? Podle mne je kacíř ten, kdo mentálně blije nenávist na kříž na svém krku a ještě se tváří jako sám Kristus.

Serranova fotka pracuje s teplým světlem evokuje Danae a zlatý déšť, seslání Ducha Svatého. To, že se až z názvu díla dovíme, že jde o moč, krásně evokuje kontrast - propojení a záměnu dobra a zla - jako Jin a Jang. Lucius - Lucifer - Světlonoš - padlý anděl - v tradičním pohledu je klasickým obrazem zla. Někdy ale bývá ztotožňován z Prométheem - který lidem přinesl světlo a svobodu. Zvítězil nad tmou a musel přinést oběť. Pak to ale není Ďábel ale Kristus. Svět se neustále mění, Jin a jang je v pohybu - přelévá se - realita je tekutá. Někdy je církev temná a totalitní a člověk musí být Satan - odpůrce - z jejich pohledu. Je třeba vždy být na straně světla a svobody, tak jsme s Kristem a je jedno jak nás okolí označuje. Ať je Bůh jakýkoliv, vždy ho zajímáte vy a pouze vy - nikoliv okolí - poslední soud je stoprocentně individuální.

Upřímné kacířství je jako zápas Jákoba s andělem. „neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem“.

Tekoucí voda, plynové světlo

Název vychází z díla M. Duchampa Zadání: 1) tekoucí voda, 2) plynové osvětlení. Jde o volné asociace na Duchampovu peep show - objekt. Vodu chápu jako temný princip Jin a plynové světlo jako dynamický Jang. Melancholie a smrt je v napětí s živočišnou sexualitou.

Další moment, který mne zaujal, je pocitová ,,tekutost“ díla. Voda je tekutá, plyn může být zkapalněn a čas je tekutý, časoprostor je tvárný až kapalný. Můžeme jít ještě dál. Kapalina není řeka, která někam teče. Žádné děje neexistují. Není minulost, přítomnost a budoucnost. Je jen teď, je spousty teď, které duplikují teď minulá a budoucí. Minulost přítomnost a budoucnost vzniká najednou. Zenónovy paradoxy - šíp opravdu nikdy nedoletí k cíli, už tam totiž byl v moment výstřelu a pravděpodobně tam byl vždy a vždy tam nebyl, jako možnost v paralelním vesmíru. Achilles nikdy nedohoní želvu, protože ať se seberychleji dostane do pozice želvy, ta už je v jiném teď. Navíc ani teď - jako řez v časoprostoru není objektivně daný, ale závisí na pozorovateli a jeho poloze a rychlosti. Pro mě je teď, když se mi rozbije sklenička a svět ,,zápasí s covidem,, - pro mimozemšťana, který je velmi vzdálen a blíží se k naší planetě rychlostí blízkou světlu bude řez teď více šikmý. Moment mojí rozbité sklenice, se mu bude překrývat se vstupem Hitlera do Polska. Pokud se bude stejnou rychlostí od Země vzdalovat, bude se mu můj moment teď krýt s pro mne roky vzdálenou budoucností. Je zdokumentován kvantový skok. Elektron se nepřesune z jednoho orbitu kolem jádra atomu plynulým pohybem do jiné oběžné dráhy. Z jedné pozice zkrátka zmizí a objeví se v druhé. Jedno teď se prolne z druhým teď v nulovém čase. Pohyb filmu je také zdánlivý, políčka která jsme už viděli jsou stejně skutečná, jako ty které jsme ještě neviděli. Zdá se ale, že na rozdíl od filmu v reálném životě není žádná časová osa. Vznikají gejzíry různých teď - jakási mlha pravděpodobností a každé zrealizované teď si vytvoří svou minulost a budoucnost - vlastní časoprostor, vesmír, stejně jako reálný gejzír v přírodě je tvořen vodou, která je tvořená z atomů a každý atom tvoří vlastní galaxii - celý časoprostor. Někdy se v Jákobově žebříku vidí symbolický obraz kvantovém skoku - přesun elektronu do jiné dimenze (hmota nemůže zmizet) a přesun dvojčete elektronu z jiné dimenze do té naší. Žebřík je chápán jako portál duše (energie) do jiného časoprostoru (Nebe).

Max Born :Lidé, kteří tvrdí, že studiem věd se člověk stane ateistou, musejí být dost hloupí.

Možná, že celý vesmír je bytost, která spí a my jsme její sen

Apokalypsa sv. Jana - alchymistický výklad

Žena sluncem oděná je pralátka - matrix, kámen mudrců, svatý grál .... Rudý drak je ředidlo, rozpouštědlo. Proces reakce je cyklický - vznikání a zanikání donekonečna. Svatý grál, kámen mudrců je voda (popřípadě vodík) která uchovává všechny informace. Děj Apokalypsy se sice cyklicky opakuje, ale nic není stejné. Informací přibývá. Pozitivní varianty vznikání vody (znovu vzkříšení vody, jejíž duše si pamatuje předešlé): Žena sluncem oděná je vodík, Rudý drak je kyslík - bouřlivá reakce - vzniká oheň a voda. Druhá varianta apokalypsy: Žena je zásada, Drak je kyselina - vzniká voda. Třetí varianta: Žena je organická látka, Drak je oheň - vzniká dým obsahující vodu. Negativní varianta, rozpad vody: elektrolýza vody - Žena je voda, Drak je elektřina - vzniká kyslík a vodík.

Co když Konec světa už byl a my jsme jen stíny reality (Platónova jeskyně), mentální stopy předchozích bytostí, 3D projekce z archivu dat kolektivního nevědomí - 2D sedimentu informací.

Katarze je uvedení Jin a Jang do rovnováhy. Jin temnota je jako cukr. Někdy je ho moc a někdy málo - jeho nerovnováve vede ke kolapsu. Láčivost silných obrazů může vést k vyladění vybrací Jin a Jang - bezbolestná katarze - využívání energie cizích mýtů a prožitků. Porno, kříž a lebka je Jin - ID - to co neovládáme - co je co je bolestné - askeze kříže i porna, nevěstka babylonská i žena sluncem oděná. To co je nelidské, ale zároveň i božské. Jang je kreativní snaha o vtažení nutkavých pocitů z nevědomí do vědomí. Je to katarze, zvnitřnění, individualizace - různé pojmy pro umění složit se v celek - Jin - Jang.